Legenda o hradu Hasištejn

Německý název hradu „Hassenstein“ – tj. skála nenávisti – vysvětluje pověst takto ...

V době, kdy konali loupeživé vpády do Evropy lití Avaři, dolétla i do kadaňské župy zvěst, že krvežízniví kočovníci vnikli do podunajských zemí a hubí je ohněm i mečem.

Kadaňský župan, sídlící na hradě pod horami, obdržel od knížete rozkaz, aby sebral vojenský lid a připojil se k výpravě, kterou chystá křesťanstvo proti ukrutníkům. Župan vyslal po kraji heroldy, kteří oznámili obyvatelstvu výzvu knížete. Zanedlouho počaly se na hradě scházeti početné šiky pěšího vojska a sjel se tam i valný počet rytířů, železem přioděných. Před odchodem do boje uspořádal župan na rozloučenou bohatou, hlučnou hostinu. Jat starostí o milovanou dceru, kterou zanechával na hradě, rozhlížel se po hodovním sále, čí péči by ji měl svěřiti. Bydleliť v sousední říši mladí, zpupní rytíři, kteří si za čest kladli, podařilo-li se jim unést českým rytířům dcery.

Županův pohled spočinul na starostlivých, pobledlých tvářích hradního kaplana. Povolal ho k sobě, přikázal mu, aby bděl nad jeho dcerou a střežil její nevinnost. Kaplan slíbil, nemaje tušení, jak těžký úkol na sebe bere. Vesele zavlály prapory, zahlaholily polnice a vojsko se dalo na pochod k východu, kamž se valila z asijských stepí na Evropu zlá, krvavá zhouba. Plynuly týdny a měsíce a na hrad pod horami nedocházela nižádná zpráva, zdařila-li se výprava, či kryje-li snad její účastníky cizí, černá země. Dcera hradního pána, aby zapudila stesk a nudu, pouštěla do hradu mladé rytíře a trávila s nimi dlouhý čas v žertech a hlučných radovánkách. Marné byly domluvy kaplanovy, marné výtky, že nedbá cti své ani svého otce, který bude velmi zarmoucen, až se z ciziny vrátí a uslyší nepěknou zprávu o chování své dcery. Uplynulo půl roku a rytíř se stále ještě nevracel. Pověžný marně obracel svůj zrak do dáli, nespatří-li na cestě k horám zdvíhati se prach a blyštěti se kopí.

Tu dcera, domnívajíc se, že otec zahynul v boji, zasnoubila se s jedním z nápadníků, proslulým dobrodružným životem, a chystala se k svatbě.

V té době byl boj ukončen a vojsko táhlo do svých domovů. Vracelo se slavně, neboť potřelo Avary v krvavé bitvě a zbytek jejich hord zahnalo z Evropy do asijských končin. Vojáci šli téměř bez oddechu, neboť každý již toužil po domově, aby mohl odložiti zbroj a chopiti se své obvyklé práce.

Těšil se i rytíř zpod Krušných hor a své skalní sídlo a na shledání se svou milou dcerou, po níž se mu časem pozastesklo. Tím větší bylo jeho hoře, když cestou zvěděl o jejím životě a o tom, jak nečekajíc na otce, zasnoubila se s cizákem dobrodruhem. Jako bouře přihnal se na svůj hrad. Čelo měl jakoby rozříznuté hlubokou vráskou, z očí mu šlehaly hrozivé blesky hněvu.

„Kde je kaplan?“ zahřměl na sloužícího, který se krčil ve výklenku u vchodu do paláce.

„V kapli, vaše milosti. Chystá se sloužiti mši na poděkování Bohu za váš šťastný návrat.“

Rytíř vrazil do kaple. Přistoupil ke kaplanovi, který smrtelně zbledl, a tasil meč.

„Takhle jsi mi opatroval dceru, již jsem tvé péči svěřil? Poruč svou duši Bohu, neboť ihned přijmeš odplatu!“ vzkřikl rytíř, šílený hněvem, a dříve, nežli kaplan našel slova omluvy, proklál ho mečem.

Přiběhla dcera, sepjala ruce, padla otci k nohám.

„Odpusť, otče, smiluj se! Chci býti opět tvou poslušnou dcerou a láskou k tobě všecko napraviti…“

Zavolal hradního správce, ukázal zkrvaveným mečem na dceru: „Dáš ji ihned za živa na hradě zazdíti! Hlavou mi ručíš, že bude můj rozkaz vykonán bez odkladu.“

Pohřbili kaplana, zazdili rytířovu dceru. Avšak rytířovou hrudí stále ještě bouřil hněv a jeho srdce planulo nenávistí k celému světu.

„Sedlej mi koně!“ poručil jednoho dne sloužícímu.

Přivedli mu koně, osedlali. Usedl na něho v plné zbroji, máchl rukou k hloučku zděšeného lidu:

„Nemohu a nechci déle žíti. Svůj majetek vám odkazuji, nakládejte si s ním podle libosti!“

Dořekl a rozjel se tryskem tím směrem, kde byly hradby nejnižší a skála nejstrmější. Skok – a jezdec s koněm řítili se do hlubiny.

Třetí život byl tady zhuben nenávistí.

Sluhové se podělili o rytířův majetek a rozprchli se po světě, neboť je v hradě pojímala hrůza. Hrad zůstal opuštěn – a protože nenávist zničila tu lidské životy a obrátila jej v trosky – dali mu jméno „Hassenstein“.

Zdroj: Josef Pavel, Pověsti českých hradů a zámků

© Copyright 2010 all rights reserved | vytvořil Saturnia.cz